Novinky Denní aktuality Program Pro návštěvníky Blog LFŠ O festivalu Ke stažení Partneři Kontakty

Hlavní pořadatel


Asociace českých filmových klubů



Hlavní partneři


 
Navigace:   Blog LFŠ   >>   Blog Honzy Gregora

Honza Gregor

Jan Gregor se narodil ve znamení Vah v roce 1976. Je tedy právě ve věku Kristových let, ale zemřít se ještě nechystá. Přesto pro jistotu ve volném čase pracuje na svém epitafu. Narodil se v Turnově, a má to tam rád, stejně tak se ale považuje za hrdého naturalizovaného Žižkováka. Vystudoval žurnalistiku a mediální studia na FSV UK. Je redaktorem kulturní rubriky týdeníku Respekt. Občas fušuje kolegům do literatury nebo hudby, ale zabývá se hlavně filmem. V kině rád a často pláče, a pak se za to trochu stydí.

Karol Polák v ofsajdu - 30. 7. 2010

Předávání ceny AČFK nejvýznamnějšímu hostu Letní filmové školy Kenu Loachovi ve středu večer rozhodně nebyla nuda. Málokdy člověk zažije, že se na slavnostním ceremoniálu píská. Na pódiu se střetlo britské gentlemanství se středoevropským buranstvím. Pódium ovládl Karol Polák.

Nejznámější československý sportovní komentátor z éry normalizace si před nastoupenou delegací vzal slovo a odmítal ho pustit. Dělal si trapně reklamu na svou zájezdní talkshow pořádanou agenturou Jiřího Zmožka. A potom divákům v sále otevřel bránu do další dimenze pekelného utrpení. Na nápěv lidovky „Když jsem šel z Hradišťa“ zanotoval komunální coververzi s textem, za který by se ani satirici z Dikobrazu stydět nemuseli. Poznamenal jsem si jen verš „že jsem byl manažer nezkušený, dával jsem peníze bez ručení“. Ale byly tam i mnohem výživnější rýmy. To už se lidem v sále zvědavým hlavně na Kena Loache trapností trochu rosily čela. Polákovou strategickou chybou bylo, že si neuvědomil, kdo před ním sedí. Nebo si to spíš v iluzi o významu sebe samého nepřipouštěl. V publiku nebyli nostalgičtí důchodci, ale mladí studenti, kteří o nějakém Karolu Polákovi většinou nikdy neslyšeli.

Situaci pak téměř napravila druhá předávající: dramaturgyně ČT Zuzana Kopečková, která se z pozice režisérovy fanynky sympaticky a upřímně vyznala z toho, co pro ni Loachovy filmy znamenají. Pak se ale nějak ke slovu dostal opět Karol Polák a rozpovídal se o legendárním finále světového šampionátu v roce 1966 mezi Německem a Anglií a sporném gólu anglického útočníka Hearsta. Poláka ovšem zjevně mnohem více zaujal životní osud sovětského rozhodčího, který gól tehdy uznal a který údajně na smrtelné posteli své sporné rozhodnutí označil za pomstu za Stalingrad. Než se ale dopracoval k pointě, trvalo to pár minut, které se táhly jako nacistická blokáda. A tehdy se ozvalo právě ono pískání, které ale komentátorského matadora nijak nevyvedlo z míry.

Pak už se naštěstí dostal ke slovu Ken Loach, kterému vše po straně překládala překladatelka. Velmi jemně si rýpl do Poláka, poděkoval za cenu, vyzdvihl význam flmových klubů a plynule se dostal k filmu Hledá se Eric a okolnostem jeho vzniku. Je to profesionál a tak ho nic nevyvede z míry. To by mohla snad jen Polákova „humorná“ poznámka uprostřed ceremoniálu: „Neumí jazyky, tak se mu musí překládat. Kdyby uměl česky nebo slovensky, nemusíme se s ním bavit anglicky.“ To ale myslím Loachovi překladatelka nepřeložila.

Zloději jako my - 26. 7. 2010

Ne, tenhle blog se nebude zabývat slavnou stejnojmennou variací na film noir, která v programu filmovky není, i když by sem dramaturgicky docela dobře zapadla. Název snímku Roberta Altmana z roku 1974 jsem si vypůjčil, abych se odrazil k úvaze nad agenturní zprávou ze středy. Podle ní, přesněji podle jakési britské společnosti, jsou Češi největšími chmatáky v rámci celé Evropské unie. Nejčastěji prý krademe žiletky, cukrovinky, alkohol a (tady vidím naprosto neprůstřelnou logiku) bezpečnostní zámky. Není divu, že tuzemské filmy tuhle naši dovednost často reflektují, a v programu LFŠ se jich objevuje hned několik.

Česká vyčůranost je například tématem Menzelova filmu Kdo hledá zlaté dno. Slavný režisér ho natočil jako úlitbu režimu a celý film o stavbě Dalešické přehrady může opravdu bavit jen fetišisty přes těžkou techniku (chvílemi ten tanec bagrů a rypadel připomíná Transformers). Kromě žánrových budovatelských obrázků se v něm ale objevují také komunálně satirické narážky na naši zlodějskou povahu: v okolí hlavního hrdiny v podání Jana Hrušínského myslí všichni na prachy. Jeho dívka kadeřnice žije hlavně z tučných tuzérů, její milenec zelinář šidí zákazníky na váze a potenciální tchán je řezník, který by nejraději ze svého domu vystrnadil rozrůstající se rodinku nájemníků.

Maso, banány, auta. Právě řezníky, zelináře a zaměstnance Mototechny si bere za příklad filozof a novinář Petr Fischer, když ve filmu Drnovické catenaccio s nadsázkou vysvětluje, z jakých struktur se v Česku rekrutovali budoucí oligarchové raného kapitalismu. Jedním z nich byl Jan Gottwald, bývalý šéf jedné z poboček Mototechny, a muž, který dostal do nejvyšší fotbalové ligy dvoutisícové Drnovivce. Štáb producenta a dokumentaristy Radima Procházky pak nejen v útrobách zchátralého stadionu pro deset tisíc lidí pátrá po okolnostech jeho vzestupu a pádu. Film ukazuje maximálně srozumitelně princip tunelování v éře našeho bankovního socialismu (v Gottwaldově případě jeho spojení s Pitrem a Krejčířem v kauze Setuza). Nejvíc šokující pro mne jako pro diváka byla ale výpověď bývalého funkcionáře drnovického klubu, který úplně na rovinu a s úsměvem na kameru vyprávěl, že podplácení k fotbalu patří a největším problémem jsou nešikovní rozhodčí, kteří neumějí nadržovat tak, aby to nebylo poznat.

Chtěl jsem tenhle blogový zápisek zakončit efektně dojmy z debaty o filmovém pirátství, kterou jsem dnes odpoledne moderoval v Redutě. Spokojím se ale s konstatováním, že to byla živá, příjemná diskuse, v níž si příliš nešli po krku ani hosté s tak odlišnou agendou a finančními zájmy jako předseda České pirátské strany Ivan Bartoš a zástupce kina Aero Petr Vítek. Shodli se na tom, že producenti používají špatné obchodní modely, že platný koncept autorských práv v éře internetu prudce zaostává nebo v tom, že represe a exemplární tresty nic neřeší.

I já osobně jsem přesvědčen, že realita masivního internetového sdílení filmový průmysl nezničí a boj proti stahování je marným vynakládáním prostředků na předem prohranou válku. Petr Vítek na debatě vyprávěl, kolik týdnů a kolik úsilí stála kolegy z Aerofilms komunikace s policií, která po nich jako po majitelích práv chtěla, aby se přidali k žalobě na bezvýznamného zlodějíčka z holešovické tržnice, který ve stánku prodával přepálená DVD. Jen fax, který jim poslali k podpisu, měl prý šedesát stran. Nic proti. Kdyby ale policie vynakládala tolik peněz a času na stíhání každého šidícího zelináře, tuneláře, nebo zloděje bezpečnostních zámků, to by byl teprve ráj…

S filmy to máš jako s ženskou - 24. 7. 2010

Debatuju včera v noci se známým, který má jako kinař organizačně na starosti kino Hvězda (zdá se, že letošní novinka, kdy chod jednotlivých sálů zajišťují jednotlivé filmové kluby, se docela osvědčuje). Tématem hovoru je Robert Sedláček, respektive předpremiéra jeho nového filmu Největší z Čechů, která se koná dnes večer právě ve Hvězdě.

Režisér si film střihnul poté, co nedokázal sehnat finance na hranou rekonstrukci kauzy vicepremiéra Čunka. Vzpomněl si na v dobrém slova smyslu šílence kolem pelhřimovské agentury Dobrý den, kteří se předhánějí ve vytváření bláznivých rekordů. A natočil komedii o zhrzeném autorovi, který se poté, co mu na Fondu odmítnou přiklepnout grant, rozhodne za peníze pivovaru Kahan natočit propagační dokument o pelhřimovských rekordmanech. Štáb ve složení režisér (Jaroslav Plesl), producentka (Simona Babčáková), kameraman (Jiří Vyorálek) a zvukařka (Johana Švarcová) prožije cestou spoustu bizarních příhod a dozví se přitom i něco o sobě.

Svěřuju se, že jsem film už měl možnost vidět ve středu na novinářské projekci. „A co, líbilo?“ vyzvídá onen známý a podmetá mě smetákem.

„No, líbilo moc, ne že by to bylo bez chyb nebo hluchých míst…“

„Bylo ti s tím filmem dobře?“ přerušuje mě.

„To bylo,“ připouštím.

„To máš jako s ženskou,“ mudruje dál kolega. „Žádná není dokonalá, důležitý je, aby ses s ní cítil dobře.“ A já si uvědomuju, že to je ta nejpřesnější definice, která vystihuje můj divácký vztah k Robertu Sedláčkovi a jeho filmům. Ano, bylo mi dobře s Muži v říji, bylo mi dobře s Největšími z Čechů. Je mi dobře s jeho postavami, které se často zabývají nepraktickými věcmi nebo jsou pro výsměch svému okolí. Je mi s nimi dobře, protože je znát, že je sám režisér má rád. V jeho filmech se propojuje pohled intelektuála a plebejce. Je to autor empatický, ale nebojí se ironie a nikdy nesklouzává k svěrákovsko-menzelovské laskavosti.

Viděl jsem Největší z Čechů před čtyřmi dny a večer se na ně půjdu podívat znovu. Asi tak měla znít odpověď na otázku, jestli se mi ten film líbil.

Češi svým Islanďanům rozumějí - 22. 7. 2010

Tak jsem zase v Hradišti. Přijel jsem tentokrát už ve čtvrtek pod záminkou, že pomůžu kolegům s instalací výstavy našich tří redakčních fotografů Milana Jaroše, Karla Cudlína a Matěje Stránského (jejich fotky si můžete prohlédnout ve foyer kina Hvězda). Je pět hodin odpoledne a elektronický ukazatel teploty u vstupu do Smetanových sadů ukazuje smrtících 34 stupňů. I tráva v parku kolem Hvězdy je letos tak suchá, že to nepamatuju. Nedivte se proto, že se aktuálně nejvíce těším na sekci islandských filmů. Slušná filmová dávka mrazivých exteriérů, zasněžených plání a depresivních nocí by mohla vytvořit příjemný kontrapunkt tomuto tropickému létu.
.
Z Islandu přijedou na Slovácko tvůrci filmů, které i v Česku dobře známe. Filmy Fridrika Thora Fridrikssona (Zimnice, Andělé všehomíra) nebo Dagura Káriho (Albín jménem Noi, Outsider) se objevily i v našich kinech. Už v pátek se ale budete moci jít do kina podívat na filmy, které představu o islandské kinematografii obohacují o další rozměry.

Zajímavý zážitek slibuje vikingská trilogie Hrafna Gunnlaugssona, jehož severské historické westerny inspirované Sergiem Leonem z osmdesátých let byly prvními islandskými filmy, které získaly mezinárodní pozornost. Její první část má název Když letí havran. Taková perlička: režisérovo křestní jméno znamená v překladu také havran. Je to projev egocentrismu, smysl pro humor nebo něco jiného? Uvidíme na projekci. Té by se měl zúčastnit i sám autor, takže bude možné se ho na to hned zeptat.

Promítat se hned první den bude i ztřeštěná komedie Oskara Jónassona Sodoma Rejkjavík. Tu označují někteří uživatelé IMDb za nejlepší islandskou komedii vůbec. Přispěvatel Bjarki Sigursveinsson o příběhu o ztraceném dálkovém ovladači, který se trefuje do punkáčů i gangsterů, napsal, že je asi příliš islandský, než aby ho uměli plně vychutnat cizinci a že rozhodně nemáme očekávat nadužívání záběrů velkolepé islandské přírody a postavy, které vypadají jako Björk a Sigur Rós. Já to beru jako doporučení.

Vůbec mám pocit, že Island je země se smyslem pro humor podobným, jaký máme my. My bychom zvolili Největším Čechem fiktivní postavu Járy Cimrmana, pokud by nám do toho nemluvili cenzoři. V nedávných komunálních volbách v Rejkjavíku získala zase největší podporu Nejlepší strana – seskupení populárních televizních komiků.

Na loňském Fresh Film Festu jsem mluvil se Sjónem – punkerem, surrealistou, textařem Björk a virtuózním hráčem na vzdušnou kytaru. „Islanďané mají o sobě neobyčejně vysoké mínění. Je to také jedna z příčin obrovských ekonomických problémů, ve kterých se dnes ocitli. Myslí si, že umějí všechno. A lépe a rychleji než kdokoli jiný. Jsou absolutně přesvědčení o tom, že všechno umějí lépe než zbytek světa.“ Nepřipomíná vám to něco? Mimochodem: na letošní LFŠ se bude promítat film, ke kterému napsal scénář a žánr byste od tohoto sofistikovaného intelektuála nečekali. Je to komediální vyvražďovací horor Rejkjavík – v originále Rejkjavický masakr při pozorování velryb.


Všechna práva vyhrazena / © 2010 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin

 

Fotogalerie

Vyhledat na webu

  »

Ohlasy osobností

Přečtěte si, co říkají o 36. Letní filmové škole světové filmové osobnosti zde.

Zprávy z LFŠ na ČT

Znělka festivalu



Facebook