Novinky Denní aktuality Program Pro návštěvníky Blog LFŠ O festivalu Ke stažení Partneři Kontakty

Hlavní pořadatel


Asociace českých filmových klubů



Hlavní partneři


 
Navigace:   Blog LFŠ   >>   Blog Michala Procházky

Michal Procházka

Publicista, kritik, organizátor, cestovatel. Pracoval v literární příloze Salon a spolupracuje s řadou filmových festivalů. Své komentáře píše pro Český rozhlas Vltavu, pravidelně publikuje v časopisech A2, Cinepur, Mezinárodní politika, Divadelní noviny, Atelier, iliteratura.cz a dalších.




S Loachem o sociálním boji - 31. 7. 2010

Před masterclassem s britským filmařem Kenem Loachem, by si mohl zvídavý filmový nadšenec myslet, že jde na odborovou schůzi. Tedy tím nemyslím ty české odboráře, kteří blekotají do České televize, vedou chlapácké vtipy na homosexuály a považují svoje poslání za železniční linku do parlamentu - ne-li v restauračním voze.

S trochou nadsázky lze říct, že autorova tvorba je zčásti překážkovým během exemplárního zástupce nižší třídy po moderním svět plném rozporů - pokud ne rovnou exkurzem do čítanky sociálního hnutí. Z druhé strany pak můžeme cenit Loachovy příběhy pro způsob, jakým zachycuje lidový svéráz obyčejného malého člověka a jeho zápas o trochu štěstí i důstojnosti v jinak nespravedlivém světě. Nakonec je to někdo, kdo dovedl upgradovat britské free cinema do televizního věku a přitom točit filmy, v nichž o něco stále jde.

Zásobil jsem se tedy dopředu rajskou polévkou z místní restaurace, chutnající jako sladké lepidlo, která je tím nejlepším acylpyrinem na kocovinu stanu A2 a FRA - a protahující se debaty. A vyrazil do Reduty. Po chvíli bylo jasné, že Ken Loach nemluví nejraději o formálním hledačství, vlastním autorském svérázu či režisérské filozofii. Neboť je vzdálen egocentrickému pojetí autorského filmu asi jako český filmový Hollywood rumunské nové vlně. V zahraničí dokonce odmítá dávat rozhovory (a chodit po festivalovém molu) sám - ale jen za ruku se svým scenáristou Paulem Lavertym.

Nicméně moderátor hradišťské debaty a publicista Pavel Sladký se nedal odradit od zamýšlené bilance filmové kuchyně a výrazových prostředků britského kuchaře hutných sociálek. Takže si spolu povídali o spolupráci s kameramany Chrisem Mengesem a Barrym Ackroydem, o způsobech svícení ve stylu Miroslava Ondříčka, o nenásilné hudbě či o hereckém castingu protagonistů. Herci musí údajně mluvit v Leedsu či Sheffieldu anglicky tak, jak zobák právě Leedsanům či Sheffielďanům narostl. Takže i takový rutinér filmové angličtiny jako Vašut má u Loache dopředu smůlu.

Nicméně to podstatné zůstává v „průhledných“ filmech sociálního bojovníka jinde, třebaže už to nebere nikdo moc vážně. V Hradišti pronesl Loach hned několik provokativních názorů na současný systém, které žádný český novinář ve svém zpravodajství raději ani nezaznamenal. Třeba že současný liberalismus není receptem na chudobu, nýbrž ji dokonce potřebuje, aby mohl fungovat. Levná a vydíraná pracovní síla ilegálních imigrantů udržuje nízké ceny v supermarketech a tedy pohání celý konzumerismus střední třídy (Jak je možné vidět v Loachově filmu To je svobodný svět). Nicméně v řádné postsocialistické debatě je takový západní levičák a intelektuál trpěn asi jako pomatené zvířátko, jemuž se všichni bojí něco říct.

Centrální mozkovna domácích médií - tedy Česká televize - trumfla všechny odzbrojující otázkou, která i zkušenému veteránu tiskových konferencí vyrazila dech. Jak by srovnal význam Zlaté Palmy z Cannes s výroční cenou AČFK. A to ještě Loach nevěděl, že ze samotného ceremoniálu předávání se stane normalizační show buranského humoru Karola Poláka, někdejšího fotbalového komentátora.

Přitom v celém povídání bylo možné zaslechnout ozvuky fantazií filmového hnutí osmašedesátého či britské sociální demokracie let sedmdesátých, kdy se myslelo kolektivně. Film měl být společným dílem, které by nějak promlouvalo za komunitu či sociální třídu, kdy by režisér byl pouze jedním z nich. Jenže dnes to zní jako třicet let starý vtip.

P.S. V Hradišti bylo letos zase krásně, počasí se nepovedlo, některé cykly (Film noir, Latinskoamerický film, Tati) ano! Některé ne! Program měl přeci jenom plonkové dny či díry. Nicméně filmovka se vnitřně pomalu profesionalizuje a popularizuje. Částečně ztrácí původní atmosféru, charisma i megalomanské počty diváků z před několika let - ale na druhé straně funguje mnohem spolehlivěji a za ty peníze i efektivně. Jen by se mělo něco udělat se špatnými úvody. Tak zase za rok.

Hradišťské latinskoamerické tango - 30. 7. 2010

Slovácká metropole Uherského Hradiště se nachází na jihu Moravy, takže oproti Praze či dokonce průmyslovému severu republiky je to tak říkajíc jižanská oblast naší republiky. Projevuje se to například tím, že se na filmovce trochu méně pracuje, zato více slaví. A hodí se sem sekce latinskoamerického filmu se svým minimalistickým či syrovým realismem.

Snaživí a vždy nepřipravení reportéři televizního Dobrého rána (tedy pozdní noci hradišťského festivalového času) se hloupě ptali dramaturga Davida Čeňka, jak by definoval latinskoamerický film. Jeho podobu nicméně dokládá řada filmů z většiny zemí tohoto regionu, které zastupují profilová díla a nezdolný živel argentinského filmaře Lisandra Alonsa. Z rozhovoru s ním na aktualne.cz jsem měl trochu obavy. Zvlášť, když autor hypnotických dramat osamělých, izolovaných ztroskotanců z odlehlého argentinského venkova prohlásil, že nedůvěřuje slovům. Že raději mlčí, než by příliš kecal o svých filmech. Pod vlivem atmosféry a pozdního večera pak autor Mrtvých či Liverpoolu (ten název nemá nic společného s fotbalovým klubem, Alonso chtěl jenom trochu zvednout svůj marketing) ve stA2nu zazpíval - a to dokonce česky.

V tom nejlepším slova minimalistickou lahůdkou pro fajnšmekry, cinefily a dopolední spáče byla Paraguayská síť (2000), která přibližuje bolestné čekání starých vesnických rodičů na návrat syna z války. Příběh filmařky Paz Encias je ohlodán na čtyři pět základních záběrů, vycizelovaná kost tohoto obecného příběhu pak vychází z těžké historie Paraguaye 20. století. Rodičovská bolest se zrcadlí v nekonečných a hypnotických záběrech domácích povinností, ale také v chytře pojatých dialozích, kterými se oba vzájemně chlácholí - či jimiž naopak hašteřivě vzdorují obavám o život syna. Statická kompozice ukazuje dva unavené, vyčerpané staroušky v houpací síti, zatímco mimo obraz slyšíme psa, kterého dal nepřítomný potomek rodičům na starost. Režisérka zajímavě šetřila na produkčních nákladech i jinak, například hlas mimo obraz zastupuje i veterináře. Napětí filmu vyvolává i zamračená hřmící obloha, která tvoří jednu linku příběhu - nekonečného čekání na úlevný déšť.

Filmoví fanoušci a hledači pokladů kinematografie kdejakého koutu světa měli dopředu prochozenou i Bažinu (2000), ve které Lucretia Martelová líčí sérii podivných nehod z městečka La Ciénaga. Vedle vystižení atmosféry živočišné a dusivé rodiny a všudypřítomného násilí bylo zajímavé sledovat, jaké další podivné, mystické a nerozřešené nehody a dovede autorka svým postavám vymyslet. Takový moderátor pořadu Federální kriminální ústředna pátrá by mohl závidět.

Drsnou školu latinskoamerického filmu odrážely rovněž první tóny a záběry Houslí (2006) Francisca Vargase Queveda, které jsou plné čistého, sensuálního, surrealistického násilí. V případě honduraského filmu Není země bez pána (2001) stačilo přijít až v nějaké třicáté šesté minutě prvního poločasu. Otec ožebračené rodiny zastřelí nejdříve svou dceru, pak manželku, aby šel s pistolkou vyhrožovat bohatému trapiteli ze sousedství, který jej o všechno připravil. Už přemýšlíte, jak to ve společenské, bilanční sociálce dopadne, načež muž obrátí demonstrativně zbraň proti sobě. Film natáčel Sami Kafati bez legrace snad dvacet let, přičemž byl uveden - paradoxně - asi šest let po jeho smrti.

Na nádherném syrovém dramatu Tiché světlo Mexičana Carlose Reygadase byl ale opravdu brutální především hradišťský úvod, který dobrých deset diváků nevydrželo - a opustilo sál ještě před zahájení projekce. Mistr od plátna stačil popsat a vysvětlit tři scény z filmu, zatímco ze sebe sypal učené floskule kořeněné rejstříkem slovního plevele. Do prostředí německé náboženské komunity v Mexiku, kde ženské vypadají asi jako habsburská miss Jižní Čechy ze 17. století, je zasazen milostný trojúhelník. Prostota pomalu plynoucího filmu je pak mimořádná nejen hrou se světlem či dlouhými kompozicemi obrazů. Čistotu, věrohodnost i působivost předurčuje už to, že postavy ztělesňují neherci.

Den s Jacquesem Tatim a mnichem z náměstí - 27. 7. 2010

Byl to pro mě jeden z největších taháků. Částečně jsem jel letos na filmovku, abych viděl nové, restaurované kopie starých filmů Jacquese Tatiho. Už ve velmi brzy jsem v dětství objevil, že výraz „tati“ nemusí být jenom dětské citoslovce, znamenající: „Potřeboval bych kapesný“, „Jen ne zaracha!“, nebo „jsi starý, nespravedlivý a zabedněný otec a budeš toho ještě litovat!“

Jacques Tati byl dědicem němé grotesky, kterou obohatil o elegantní francouzskou klauniádu i střídmé morouské dialogy. Tématem filmů jako Jede, jede poštovní panáček či Můj strýček je střet starých, osobitých časů s nástupem moderní, uniformní a odosobněné doby. S ní alespoň bojuje svérázný donkichotský rytíř pan Hulot, jinak také obránce všech dojemných uličníků, lidových typů a nostalgických městských zákoutí. Francouzský filmař byl prorokem „zotročení člověka“ matrixem ještě v době, kdy se vynálezy a technologie zdály být stále romantickým a trochu nebezpečným dobrodružstvím všech kutilů. Se staromódním pošťákem se posmíval světu pokroku. Vždy jej nějak ošidil, aniž by ztratil svou tvář. Stál na straně imaginace, fantazie a aristokratické neužitečnosti proti věčnému plebejskému sluhovi užitku a efektivity, která dělá z lidí výkonné stroje na peníze. Věřil, že o člověku se dozvíme nejvíce prostým pozorováním jeho slabostí i úsměvností, kterého je schopen jen dobromyslný, upřímný prosťáček.

Sledovat z odstupu jemnou klauniádu strýčka Hulata, který se utkává s automatickými vraty moderní vily či s chůzí po umělých kamenech betonové zahrady, znamená uvědomit si, jak jsme tento boj už dávno prohráli. Vzdali jsme se moderní technologii, která každého z nás tak či onak terorizuje. Jen zkuste zpytovat svědomí.

Mně teď šikanuje například kabel od počítačového modemu, který musí být ohnut přesně v jednom úhlu, aby fungoval. Jsem vydán na milost přijímači signálu mobilního telefonu, který v Hradišti co chvíli vypadává. Nový model měl podle výrobce dobře fotit, ale ve skutečnosti zvládne kvalitně akorát přehrát staženou písničku. Dnes se už můžeme jenom dohadovat, co by jako pomstu vymyslel na mobilní telefon Jacques Tati. Jak by ironicky glosoval i-phonové závisláky či facebookové otaku.

Nicméně přestávky mezi filmy nemusíte v Hradišti trávit pouze bojem s technikou. Jedna kamarádka píše vedle brigádničení diplomku Pojetí textu v učebnicích českého jazyka, sběratel Jiří Menšík chodí po městě ukazovat vydraženou sošku pravého amerického Oscara z roku 1934 za zvuk.

Když už jsme u těch soch v Hradišti, mě nepřestává na hlavním Masarykově náměstí fascinovat „bronzová“ socha kynoucího mnicha, který je umístěn vedle hotelu Slunce a debilně se směje. Podle legendy přivezl suvenýrový monument z Itálie místní podnikatel, který mezi lidmi rozšířil legendu, že pokud se dotknete jeho ruky, přinese vám to štěstí. Památkáři jsou ale názoru, že půjde o odlitek sériově vyráběného kýče. Nicméně když se přiblížíte soše, jeho ruka je už pořádně ohmataná. Lidi nakonec kupují nejraději naději, vidinu trochy slepého štěstí, které čertovsky sype. Napadlo mě, že by se měl v rámci kulturní osvěty i boje za občanskou společnost nějaký chasník chopit režného kartáče a obrousit i jinou část mnichova těla v sutaně. Třeba by na Hradiště nadešlo i náboženské osvícení.

Každý sbírá něco jiného. V Domě kultury visí tři desítky tváří soudců a státních zástupců, namalovaných lihovou fixou přes koláž z rozsudků a anotací kauz, které se nedočkaly české kulhavé spravedlnosti. Provokativní umělecký projekt nese název Malík Urvi II, jenž je nutno opakovat stále dokola - a znovu čekat na milost.

O islandských i českých dracích - 25. 7. 2010

Se zpožděním dvou dnů jsem dorazil do Uherského Hradiště na filmovku a počítám ztráty, o jaké zážitky jsem byl zatím ochuzen. Tak například mě minula páteční smršť s hromy a blesky, která zničila plátna letních kin a ohýbala trubky - a před níž se část české filmové inteligence schovala ve stanu nakladatelství FRA a časopisu A2, postaveném v parku mezi stromy. Prošvihl jsem údajně velmi zajímavý pořad věnovaný památce československého filmaře Jána Kadára a projekci islandské komedie Óskara Jónasona Sodoma Reykjavík.

Přehlídka islandské kinematografie dokazuje svou komediální pod-sekcí, že by tamní filmaři mohli dávat lekce ostrého černého humoru, nejenom výslovnosti vlastních jmen a názvů filmů. Moje islandština se s pomocí festivalových Filmových listů zastavila u výrazu Born nattúrunnar autostopar, en polarnat ó hringurinn (bez přehlasovaných hlásek). Znamená to Děti přírody stopující, za polární tmy na okružní silnici, tedy něco ve smyslu, že „venku se nic moc neděje“.
Naopak film uvedený v programu severských mýtů Svatá hora by se měl ve skutečnosti jmenovat Svatý pahorek, ale organizátoři festivalu si možná řekli, že jedna sodoma v brožuře stačí. Chyba lávky, Svatý pahorek je ve skutečnosti symbol místa, kde si sedmiletý chlapec léčí s pomocí dvacetileté Helgy své oidipovské komplexy. Pod povrchem Svatého pahorku se údajně ukrývá hrob bájného vikingského rytíře.

Samotný režisér nevyslovitelného jména Hrafn Gunnlaugsson se pokusil v rámci jednoho svého vystoupení o provokativní vtip, když prohlásil, že Bůh je nejhorším lidským vynálezem. To ale netušil, že v publiku seděl domácí matador vrtkavé, nespravedlivé historie střední Evropy Juraj Herz, který mu zatleskal. Vzápětí se sám chopil slova a severskému eschatologickému tvrďákovi celou pointu ukradl.

Mě osobně překvapil při příjezdu na filmovku, ohlašované sloganem Ráj filmu, zvýšený počet konzumačních stanů. Výčepní a grilovači klobás se zřejmě rozhodli, že vedle ráje filmu zbudují i svůj RaJ festivalu, který připomene starším borcům slavné restaurace a jídelny. Na lechtání jater a na inteligentní řeči lze chodit do stanu A2, duchovní meditace pořádají čeští jogíni ve stanové čajovně.

Zážitkem byla projekce nového filmu producenta a nyní dokumentaristy Radima Procházky, který uvedl svou novinku Drnovické catenaccio. Jeho rozbor případu vzestupu a pádu fotbalového klubu z dvoutisícové moravské vesnice dobře vypovídá o fungování českého mafiánského kapitalismu 90. let, autor to celé zarámoval stylizovanou cestou do pravěku. Ještěry tu jsou nejenom dračí sošky z laciného obludaria Dinoparku u Vyškova, ale také kapitáni českého fotbalu, kteří ve fotbalových šatnách stačili ještě prát špinavé peníze a tunelovat privatizované firmy. S pomocí groteskní stylizace se vypráví o českém „vesnickém velikášství“, odrážející se v příběhu obyčejného Honzy ze sousedství, který do vesnice dotáhl nejen půl království, ale i dračí hnízdo se všemi fantomy a zloduchy domácí transformace. V Drnovicích tak zbyl absurdně obří stadión jako zrůdný monument nedávné minulosti.


Procházka (po) Filmovce I: Na co se máme těšit - 23. 7. 2010

Každý jezdí na filmovku za něčím jiným. Někdo za filmy, za osobnostmi autorského filmu, mezi nimiž letos nebudou chybět Fridrik Thór Fridriksson či sociální svědomí anglického filmu Ken Loach. Jiný už vyhlíží neopakovatelnou atmosférou podvečerního Uherského Hradiště nebo se nemohou dočkat „chutí a vůní“ Slovácka v zasquatovaném hotelu, na koupáku či ve večerním stanu A2.

Já se před příjezdem na každý festival těším i na jednu drobnost - na tiskové zprávy a obvyklé ptydepe festivalového píáru, které láká národ do kina. Upřímně řečeno, filmovka není v tomto smyslu tak kreativní jako některé jiné festivaly. Nicméně letos si návštěvník mohl ještě před odjezdem z domova přečíst i několik básnických míst z prezentace pokračování cyklu LFŠ, který je věnován normalizačním filmům - údajně „prachbídně napsaným a v předsmrtných křečích na objednávku režimu spíchnutým etudám, které ale ve své podstatě pozoruhodně charakterizují či desinterpretují (sic) marasmus normalizace.“

Od neznámého básníka se dále čtenář mohl polaskat s výrazem „konvencemi křečovitého socrealismu současně i nivelizované“. Vrcholem jeho umění byla charakteristika typologie dílek socialistické lži, které jsou buď plné „všeobjímajícího plakátového štěstí betonem zprzněného českého venkova“ či třeba „dojemně stylizovaného kasárenského života vojáků základní služby“. Ještě jsem si ani neprolistoval program, ale už dopředu vím, že musím vyrazit na svědectví minulé ideologie, která „mimoděk prostořece vypovídají o traumatech a dilematech dvacátého století“.

Ale vážně. Letošní filmovka sází na koncepce a systém, který v Hradišti po celá léta v podstatě nebyl a chyběl. Dřívější ročníky byly srdcařské, nadšenecké a dělali se na krev, zatímco ten současný vypadá po letech urovnaný do úhledných programových škatulí (fokus, profil retrospektiva, atd..) a socio-kulturních kontextů. Kdysi se jezdilo do Hradiště za divoce sestaveným programem, kam se vešlo všechno, a zenovým cvičením organizačních kotrmelců. Dnes má jít o zasvěcenou přehlídku, kde se chodí z koupáku do skutečné školy. Kdekdo se na okamžik zarazí, jestli si doma náhodou nezapomněl domácí úkol. Vždyť i o fotbale a sekci věnované kopané tu budou mluvit sociologové a dramaturgové tvrdohlavě věří, že maďarskými a polskými filmy přetáhnou lidi ze sluníčka a letních zahrádek do kina. Především je pak chvályhodné, když taková přehlídka vydává i vlastní učebnice - publikaci o Bélovi Tarrovi sestavila Kamila Boháčková.

Mě osobně baví fotbal v televizi, nikoliv ve filmu. Island je spíše libůstkou fanoušků introvertních rockerů. Nicméně největší radost mám z Jihoamerické panoramy, cyklu Jacquese Tatiho a Fassbinderovy přehlídky. Nedávno jsem zaslechl rozhovor, v němž se kdosi ptal po poetice tohoto režiséra: „To je ten, co dělal melodramatické seriály pro televizi“, zaznělo v odpověď z úst experta na noční televizní program ČT2. V takové situaci alespoň pochopíte klubistickou haiku, že podobné retrospektivy se mají dělat minimálně jednou za pět let, když naroste nové listí a přijede nová generace filmových diváků.

Ten, kdo tohle nechápe, může zkusit za našetřené peníze vyrazit do San Diega mezi skutečné pošuky festivalu Comiccon. http://www.comic-con.org/cci/. Pochopí, jak je filmovka zlatá.




Všechna práva vyhrazena / © 2010 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin

 

Fotogalerie

Vyhledat na webu

  »

Ohlasy osobností

Přečtěte si, co říkají o 36. Letní filmové škole světové filmové osobnosti zde.

Zprávy z LFŠ na ČT

Znělka festivalu



Facebook