Novinky Denní aktuality Program Pro návštěvníky Blog LFŠ O festivalu Ke stažení Partneři Kontakty

Hlavní pořadatel


Asociace českých filmových klubů



Hlavní partneři


 
Navigace:   Blog LFŠ   >>   Blog Vojty Ryndy

Vojta Rynda

Vojtěch Rynda vystudoval filmovou vědu na FF UK a bakalářský stupeň na FHS UK. Po deseti letech psaní na volné noze pro periodika jako Reflex, dokina.cz, Maxim, Time In a další zakotvil v Lidových novinách. Na Letní filmové škole už párkrát byl – a nejen v Uherském Hradišti. Zažil „satelitní“ filmovku v kině Sputnik na Starém Městě v šestadevadesátém. Byl na ještě odlehlejším ročníku v Jihlavě o rok později, když domovské město zalila Morava. Ale ze všeho nejradši vzpomíná na slastné filmofilné debaty na trávníku mezi Hvězdou a Mírem, k nimž se dali přitáhnout i tvůrci právě odpromítaných filmů, kteří ve „filmovkové“ atmosféře táli jako svíce.


*Pozor*: Mučedníci jsou film se dvěma hvězdičkami - 30. 7. 2010

Z novějších filmů, které jsem letos viděl, mi zatím utrhly hlavu hlavně tři: polský dokument na sociální téma Chemo, blockbuster Počátek a horor Mučedníci. První dva na LFŠ neuvidíte. Ten třetí možná vidět nechcete.

Nemám rád, když se v souvislosti s počátkem takzvaného nového francouzského extremismu zmiňuje film Noc s nabroušenou břitvou. Horor Alejandra Ajy je sice řemeslně slušně natočený, ale stále zůstává francouzským Hostelem: samoúčelně brutální podívanou se slabomyslným finále. Vedle myšlenkově komplexních, žánrově novátorských nebo aspoň provokativních filmů jako Zvrácený, Vejdi do prázdna, Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem, Vinyan, snímků Francoise Ozona či Catherine Breillat působí jako zavádějící jednohubka.

Jedním z hlavních rysů nového francouzského extremismu je vypjatá tělesnost – ve smyslu erotickém i násilném. Ne nadarmo tu za prominentní žánr figuruje horor. Filmy jako Ils a další výmluvně ukazují, jak vyprázděný je tenhle žánr v současné americké kinematografii a jaké další možnosti přitom ještě nabízí.

Mučedníci snad ani hororem nejsou, i když ukazují ty nejděsivější věci, které si lidské bytosti můžou působit navzájem. Jsou fantasticky rafinovanou dekonstrukcí zdánlivě primitivního žánru. Oproti „běžným“ hororům jsou absolutně nepředvídatelní. A o pointu – třeba i chytrou – se naštěstí nesnaží: to, za co ji možná budete považovat, je pouze způsob, jak film skončit. Pointa se odehrává celou dobu, ve struktuře a způsobu narace.

Mučedníci u nás zatím běželi jen v rámci loňského Festivalu otrlého diváka. Je pro to důvod. V duchu katolicismu se tu vznešené a krásné abstraktní ideje včetně základních křesťanských ctností (víry, naděje, lásky) střetávají s extrémním a extrémně detailním násilím. Těžko se na to dívá a ještě hůř se na to zapomíná, ale i proto je film Pascala Laugiera transcendentálním zážitkem. Je možné, aby něco takového bylo ve své podstatě... něžné?

Vzpomeňte si na mě, až půjdete do kina. Mučedníci běží dnes, v pátek večer od půlnoci v kině Hvězda.

Únava je jen stav mysli - 29. 7. 2010

Po bouřlivém začátku LFŠ nastal meteorologicky příjemný prostředek. Ale teď už jdeme do finále – a živly opět útočí.

Tradičnímu fotbalovému klání za kinem Hvězda počasí ve čtvrtek ještě přálo. Ale už nedlouho po triumfu dívčího týmu se obloha opět odlila do olova a spustila šňůry šedé vody. Což o to, v kině (aspoň ne letním) neprší – ale odnesla to hudební produkce na pódiu za Hvězdou a Mírem, kterou měli na starosti polší Iowa Super Soccer a domácí Please the Trees. Mnohé potencionální návštěvníky jistě odradilo poprchávání, které zlomyslně měnilo intenzitu, ale solidní zástup fanoušků zejména druhé kapely se nenechal počasím odradit a její country-post-rock si užil. Přestože hudba Please the Trees vychází z vyprahlých amerických plání, do propršeného Slovácka sedla a déšť publikum nakonec spíš osvěžil než unavoval.

Nesestřelitelným se ve středu ukázal být i Ken Loach. Nejhvězdnější host letošní LFŠ měl celý den nabitý program, odpoledne v přecpané Redutě utáhl dvouhodinový maratón masterclass i následné tiskovky a nato ve Slováckém divadle uvedl své Výhybkáře. Když jsem ho poté viděl, jak vstřícně, pohotově a pobaveně reaguje ještě na otázky týmu z televize, který mohl sestávat z jeho vnoučat, dal jsem klobouk až na zem. Až mi bude čtyřiasedmdesát jako Loachovi, nechci mít jeho levicové názory – ale chci mít stejnou energii ty své neúnavně obhajovat.

A neúnavný je tvrdě makající štáb, zatímco my běžní návštěvníci už dávno fňukáme na přetíženost organismu kinematografií, nedostatkem spánku, přebytkem podpůrných látek a tak dále. Připletl jsem se k tradičnímu focení organizátorů na schodech před kinem Hvězda; vlastně jsem tam neměl být, ale byl jsem tam rád. Půlhodinové čekání na (tehdy ještě) pražícím Slunci nebylo příjemné a všichni zúčastnění měli v tu chvíli spoustu práce někde úplně jinde; přes to všechno občasné rádobyfrflání jen přispívalo k pocitu nádherné sounáležitosti a stimulovalo bojovnou náladu do finiše.

Nechci parafrázovat heslo bonvivánů, že do hrobu má jít tělo zhuntované. A nechci nikoho vybízet k excesům. Ale pokud z letošní LFŠ pojedete s pocitem, že potřebujete týden na zotavenou, nejspíš jste tu čas nestrávili zbytečně. Únava je jen stav mysli – a jednou budete potřebovat mít o čem vyprávět vnoučatům.

Ještě jednou o dokonalém Outsiderovi - 28. 7. 2010

Zařekl jsem se, že o Daguru Kárim už sem po mém jednostranném vyhlášení lásky nenapíšu nic. Ale musím: z čiré radosti z toho, že Letní filmová škola pořád funguje stejně neformálně jako vždycky (alespoň co já pamatuju). Jdu se navečeřet – pan režisér sedí na zahrádce stejné restaurace. Jdu na jeho masterclass – pan režisér postává před vchodem a tváří se vstřícně. Snad nikde jinde než v Uherském Hradišti nemůžete prostě přijít a říct ahoj. Rozhovor bude.

Na Masterclass Dagur Kári mluvil velmi soustředěně a zajímavě. Hlavní zjištění spočívalo v tom, že jakkoliv jeho životní i tvůrčí dráha (narozen ve Francii, točil na Islandu, studoval v Dánsku, proráží v USA) jednoho svádí k uvažování ve stereotypech (ovlivnění novou vlnou, ovlivnění Dogmatem 95, tah na Hollywood), tenhle chlápek se jim vyhýbá se suverenitou Hana Solo v dešti asteroidů. A přesto se o každý z nich nějak otře: co se nové vlny týče, bere možná tak Godardovo Masculin, féminin: 15 faits précis, vůči Dogmatu 95 se vymezuje, Hollywood je mu zřejmě dost ukradený.

První film viděl v pěti letech, když ho jeho otec nevzal do kina na nic jednoduššího než na Kurosawův lovecký úkrok stranou Děrsu Uzala. Hrdinu svého celovečerního debutu Albín jménem Nói si vymyslel dávno před tím, než začal uvažovat o filmování. Hrdě se hlásí k lásce k zrnité „šestnáctce“. A prý pracuje pomalu jako šnek: na jednom scénáři sedí třeba šest sedm let. Nevymýšlí příběh, napadají ho zkrátka situace a scény, které jednou za čas zkusí sesypat dohromady.

Když člověk vidí hotové, uzavřené, někdy i geniální dílo, většinou si nemůže a ani nechce být vědom zápasů a pochybností, které k tomuhle zdánlivě „zkamenělému“ tvaru vedly. Ty nejlepší filmy nedělají Mistři; Mistři jsou ti, kdo své nejlepší filmy už mají za sebou a teď dožívají skrze ně. Ti nejlepší autoři pořád zápasí a pochybují. Je radost vidět, že Dagur Kári není Mistrem, ale stydlivým chlápkem, co se denně musí ptát sám sebe, co že to vlastně dělá. A je v tom naděje vědět, že Mistrem asi nikdy nebude.

Ten Ken, co nemá s Barbie ale vůbec nic společného - 27. 7. 2010

Moje dříve deklarovaná sebejistota, že Kena Loache je kýžené konfrontovat, bere za své. Čím blíž je chvíle, kdy se s ním já a ostatní návštěvníci LFŠ setkáme, tím víc se mi klepou kolena ještě nedávno vyztužená vlastní drzostí. Ken Loach je Pan Někdo. A tak si v hlavě promítám jeho filmy a ujišťuju sám sebe, že jeho sociální cítění se vztahuje i na novináře, kterým jeho poslední bijáky připadají trochu – pozor, sprosté slovo – hollywoodské.

Dnes večer je v Uherském Hradišti k vidění Loachův majstrštyk Jmenuji se Joe. „Majstrštyk“ v tomhle případě neznamená, že by šlo nutně o režisérovo nejlepší dílo, nýbrž o to, že v něm našel nejlepší způsob, jak svou vizi dostat k co nejširšímu okruhu diváků. Ano, Loach točí samé modelové studie a Jmenuji se Joe, příběh abstinujícího alkoholika, jenž musí volit mezi perspektivním vztahem, který ho může vytáhnout z bahna, a pomoci mladému kamarádovi, co ho do bahna ale určitě vrátí, není žádná výjimka. Ale i díky hereckému výkonu Petera Mullana v hlavní roli je Jmenuji se Joe filmem, ze kterého se prostě dá odejít s červenýma očima legitimně: nic tu není vylhané, všechno hraje.

Zítra nás čeká větší nálož. Téměř všechny Loachovy filmy se vyznačují tendencí „od desíti k pěti“ a s antickou nevyhnutelností směřují k průšvihu. Sladkých šestnáct je o obyčejném klukovi z Glasgowa, který se z lásky k svojí mámě (toho času v lochu) dostane na scestí. Na scestí doslovném jsou i výhybkáři ve filmu, hm, Výhybkáři; pracují na trati, kde se pracovní podmínky kvůli privatizaci dost zhoršily, a zlé následky na sebe nenechají dlouho čekat.

Ale Něžný polibek se z Loachovy běžné praxe vymyká útěkem od dělnické třídy i vyústěním a Hledá se Eric je pro svůj optimismus v Kenově tvorbě téměř černou ovcí. Co se to děje? To nám letos čtyřiasedmdesátý filmař vysvětlí na své masterclass zítra od pěti odpoledne v Redutě.

LFŠ: Staré, nové, půjčené a modré - 22. 7. 2010

Na letošní Letní filmovou školu se těším tím spíš, že mi z každoročního festivalového programu na několik let vypadla. Ano: i když mi to samotnému zní neuvěřitelně, párkrát jsem tuhle jindy neodmyslitelnou součást svého letního programu vynechal a doteď toho lituju. Útěchou mi může být snad jen to, že se na „filmovku“ vracím během ročníku, kdy má program ještě nadupanější než obvykle: letos opravdu nebude kam dřív skočit.

Jak se ještě rozepíšu později, od letošního zaměření na islandskou kinematografii si slibuju velké divácké blaho – zejména od retrospektivy Dagura Káriho. Ale jak to na LFŠ bývá, filmové rozkoše i letos zaútočí ze všech míst zeměkoule a dokonalou protiváhou severské retrospektivy se stane průřez nového latinskoamerického filmu. Garanta téhle sekce Davida Čeňka jsem podrobil důkladnému výslechu a můžu zodpovědně prohlásit, že nabízí vynikající výběr.

Jestli pro mě existuje jméno, pro které bych se na filmovku vydal přes půl světa, tak je to Ken Loach. Pořád ve mně žhne rozhořčení, které jsem cítil při jeho obhajobě jeho filmu Země a svoboda v roce 1996 v kině Sputnik na Starém městě: připadal mi tehdy jako salónní levičák. Pořád cítím pocit zrady, který mě ovládl loni v Cannes, když jeho tehdy nejnovější snímek Hledá se Eric skončil pro Loache netypickou idylou. Ale právě proto Kena vnímám jako tvůrce, kterého je třeba konfrontovat, ptát se ho, útočit na něj. A vím, že právě on to nejenže ustojí, ale dokonce ocení: proto ty filmy sakra točí.

Béla Tarr je kategorie sama o sobě. Jeho bych naopak ani konfrontovat nechtěl: když někdo tráví dlouhé roky natáčením dlouhých, náročných, mnohahodinových filmů jako Satanské tango nebo Werckmeisterovy harmonie, tak je asi nejlepší nechat je v sobě sednout, pořádně je strávit a ptát se na ně třeba až za rok. Ale to už bude Béla zase pryč; jen si ho tedy pořádně užijme už teď.

Kdo do Uherského Hradiště určitě nepřijede jsou Rainer Werner Fassbinder, Jacques Tati nebo režiséři klasických filmů noir. Přesto jejich filmy neztratily nic ze své životnosti a já závidím těm, kdo je letos na LFŠ uvidí poprvé. Sám poprvé uvidím některé z bijáků ze sekcí Každodennost normalizace a Divoká devadesátá, které se ohlížejí za naší nepříliš vzdálenou minulostí.

Za pár let se na „filmovce“ nejspíš objeví sekce Divoká nultá (nebo jak se ta nedávno skončivší dekáda bude nazývat). Zase bude postavená vedle filmů deset, padesát, sto let starých. Taková konfrontace je tím nejlepším testem kvality, kterým můžou nové snímky projít. A nejen proto je dobré na LFŠ každý rok zajet. Sám mám černé svědomí, že jsem tam tak dlouho nebyl.


Dagur Kári: malá radost ve velkém programu


Kolik islandských režisérů znáte? V souvislosti se zemí, kde žije nějakých 320 tisíc lidí, zní taková otázka jako provokace. Přesto u nás máme díky péči přehlídek typu LFŠ a náročnějších distribuček solidní povědomí o autorech jako Fridriksson nebo Kormákur. Průřez islandskou kinematografií je jedním ze základních kamenů letošního programu LFŠ. Úlomkem tohohle balvanu bude i retrospektiva Dagura Káriho. Čím nenápadnější jeho filmy jsou, tím masivnější je jejich dopad na ty, kdo se s nimi tam někde uvnitř potkají. Já bych pro ně umřel.

K nám se Dagur poprvé dostal se svým filmem Albín jménem Noi. Titulní hrdina v něm řeší stejné problémy jako každý jiný sedmnáctiletý výrostek (problémy s rodiči, problémy ve škole, problémy s holkami, problémy... tak nějak se vším), ale má je ztížené tím, že žije v maličkém městečku na islandském pobřeží, kde se absolutně nic neděje. Tedy dokud... Ale to uvidíte sami; hlavní je, že se k tomu dospěje prostřednictvím úplně kamenného humoru. Dá se smát scéně, kde jsou nefungující otec a babička budící vnuka puškou polití od hlavy k patě čerstvou krví? Dá se smát scéně, v níž kostelník naviguje hrobníka k novému hrobu vysílačkou? Dá; a je to humor dost ledový.

Dagurův následující film Outsider je o... Ale to je vlastně taky jedno. Nezapomenu na den, kdy jsem ho viděl – a na ten jediný barevný záběr v něm, který mě rozsekal na kusy tak, že mě už nikdy nic neslepí úplně dohromady. Nenechám zapadnout vyprávění holky, která na jistém festivalu z lásky k tomuhle filmu falšovala diváckou soutěž, aby tenhle diamantík aspoň trochu zaskóroval. A nikdy se nepřestanu těšit z blažených reakcí lidí, kterým jsem Outsidera vnutil do ruky. Tenhle malý velký biják připomíná ty nejlepší filmy evropských nových vln tím, že se v něm skoro nic nestane – ale když skončí, z kina odcházejí jiní lidé, než ti, co na něj přišli.

Na LFŠ bude letos k vidění i Káriho třetí film, Good Heart. Dagur se narodil v Paříži, žil na Islandu, studoval a točil v Kodani – ale tohle je jeho první biják v angličtině, kde mu navíc hrají známí herci Brian Cox (trilogie o agentu Bourneovi) a Paul Dano (Až na krev, Malá Miss Sunshine). Mít na plakátě tahle jména je lákadlo a já Dagurovi přeju, aby zabralo na masy. Ale za sebe vím, že ten, kdo viděl Albína a Outsidera, do kina přijde na cokoliv, co tenhle chlápek natočil. I na reklamu na prací prášek.

Dagur Kári do Uherského Hradiště přijede 26. července. Ptejte se ho. Dorážejte. Já mu nedám pokoj. Protože mám z jeho filmů pocit, jako bychom spolu strávili dvě stě let na pustém ostrově. Tak moc mi jsou blízké.


Všechna práva vyhrazena / © 2010 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin

 

Fotogalerie

Vyhledat na webu

  »

Ohlasy osobností

Přečtěte si, co říkají o 36. Letní filmové škole světové filmové osobnosti zde.

Zprávy z LFŠ na ČT

Znělka festivalu



Facebook