Novinky Denní aktuality Program Pro návštěvníky Blog LFŠ O festivalu Ke stažení Partneři Kontakty

Hlavní pořadatel


Asociace českých filmových klubů



Hlavní partneři


 
Navigace:   Blog LFŠ   >>   Blog Zbyňka Vlasáka

Zbyněk Vlasák

Zbyněk Vlasák se narodil ve středu, v roce 1984 a v severomoravské metropoli. Má za sebou také brněnské a zrovna prožívá pražské dobrodružství. Má vystudovanou Fakultu sociálních věd UK, a když byl loni v Uherském Hradišti na LFŠ, dostal po telefonu nabídku vést kulturně-politickou přílohu Práva Salon. Souhlasil. Mimo Salon zásobuje svými texty i zbytek deníku – filmovými recenzemi a rozhovory, už několik let píše do Festivalového deníku MFF Karlovy Vary a také občas přispěje i jinému periodiku.

Zaříznout pouta? - 28. 7. 2010

Z chudé (co do kvality, ne co do kvantity) letošní české filmové nabídky vynikají hlavně Pouta. Film Radima Špačka podle scénáře Ondřeje Štindla. Pamatuji si, že jsme na něj šli s kolegou, co přispívá jednomu měsíčníku do kouzelné rubriky Zaříznuto. Zažil jsem to už podruhé. Vezme se aktuální nabídka nějakého multiplexu a vybírá se, co odsoudit. Poprvé nám to nevyšlo, šli jsme na Poslední plavky. Příšerný Čtvrtníčkův film byl příliš příšerný i na zaříznutí.

Recenzí bylo k Poutům napsáno hodně. Diskuse kolem něj ale spíš nevznikla, než vznikla. Ať už v médiích nebo v hospodách. A diváci se logicky moc nehrnuli. Je to škoda. Hlavně kvůli scénáři.

Ten si hraje třeba s výrazností postav, hlavní – Antonín Rusnák je vyšetřovatel StB – se z nedůležité figurky stane ústřední postavou postupně. A dokonce tak ústřední, že ze zbylých udělá pouze okolnosti svého vlastního přerodu a okolností se stane i celá zápletka prvních dvou třetin filmu, která stojí na disidentu Sýkorovi.

Pouta sympaticky probouzí otázky (v českém kontextu věc výjimečná). Třeba po Rusnákových motivacích: Proč tak jde Sýkorovi po krku a proč se následně snaží zaujmout jeho místo ve společnosti? Žárlivost? Je to vše kvůli Sýkorově milence Kláře? Politika? Ne, normalizační mašinérie tady hraje roli v hlubších rovinách. Ještě nějaké jiné klišoidní vysvětlení? Že by ho spolužáci ve škole moc mlátili? Kdepak, na Rusnáka by si nikdo netroufl. Tohle hledání, které v mém případě skončilo u estébákova psychického hroucení, je na filmu to nejzábavnější.

A pozoruhodností je ve scénáři více: napětí mezi mužskými a ženskými postavami nebo konec, který nepotřebuje katastrofu ke své bezvýchodnosti.

Po skončení projekce zavolal můj kolega do redakce svého měsíčníku. „Hele, tohle zaříznout nemůžu, to bych nedokázal.“ Úplně jsme ho chápal. A rád si na Pouta zajdu i tady v Hradišti. Potřetí.

Kopálisti - 27. 7. 2010

Přiznejme si, že v kavárenských kruzích, u sklenky lahodného vína není radno mluvit o lásce k fotbalu příliš nahlas. A když, tak jen sarkasticky a s opovržením. My jsme přeci lidé od kultury!

Sám mám pro podobný přístup dost osobních důvodů. Tak třeba – navštívil jsem jednou šatnu fotbalového klubu, byla to Bohemka. Ve sprše falešně zpíval zapomenutý kopálista a všude to hrozně, ale hrozně smrdělo několik dní nošenými ponožkami. Dost otřesný zážitek, musím říct.

A pak – kdysi jsem dělal pár rozhovorů s těmi pány, co se za peníze honí po hřišti. Nebyla to věru debata na úrovni. Když už jsem je donutil říct něco, co by se netýkalo posledního zápasu („Měli jsme to pověstné štěstíčko, protože jsme do toho dali srdíčko.“), vycházely z nich jen „banální pravdy o životě“, nad kterými jsem si pak přes začátečnický novinářský zápal při přepisování rozhovoru nevěděl rady. Jak to napsat a neudělat z levého křídla idiota?

Letos se na uherskohradišťské Letní filmové škole objevuje taky režisér Ken Loach, legenda britské kinematografie s podivuhodným citem pro sociální tematiku tamních zaprášených sídlišť. A hlavně umělec. Ten by si u diktafonu s nahraných rozhovorem s křídlem rady věděl. Alespoň soudě podle filmu Hledá se Eric, ve kterém svěřil druhou nejhlavnější úlohu fotbalistovi Ericu Cantonovi a nechal ho pronášet přesně ty samé „banální pravdy o životě“, a přitom se nesnížil ke karikatuře ani k ponižování. Funguje to úžasně. Když vidím, jak se to Loachovi povedlo, skoro bych i veřejně přiznal, jak mám fotbal rád.

Navíc, ono to s tím kavárenským opovrhováním fotbalem asi nebude tak žhavé. Když jsem byl loni v Bochumi na předávání Evropských filmových cen, tetelilo se v sále takových osmdesát slovutných filmařů a jen jeden Cantona. A nejen, že měl bývalý špílmachr Manchesteru United při pódiovém proslovu nejdelší aplaus, taky se po přenosu u jeho stolu tvořila zdaleka největší fronta obdivovatelů a obdivovatelek. Takový Danny Boyle mohl jen závidět. No a Cantona popíjel vychlazenou dvanáctku a trpělivě se podepisoval. Těmhle lidem od kultury.

O Dorotě aneb Mezi amfetaminem a televizí - 25. 7. 2010

Dorota Masłowská je geniální. Tahle sebevědomá, svá a mimo mediální humbuk na špinavém varšavském sídlišti Praga bydlící spisovatelka otevřela svým přístupem k próze celé evropské literatuře nový obzor.

Důkazem budiž její debut Červená a bílá a v ještě větší míře to platí pro její druhý a vrcholný román Královnina šavle (nejedná se tady o zbraň, jak praví otřepaný vtip). Ten je totiž hlavně básní, lépe řečeno hip hopem či rapem či něčím podobným (pardon, v hudbě jsem zakysl v šedesátých letech) – má svou melodii, svá jazyková pravidla, svůj styl vyprávění. Slova jsou za sebe poskládána tak, jak se to hodí autorce, ne jak se píše v učebnicích. Jak poznamenal jeden polský kritik: Masłowská spolkla jazyk a hodila na papír šavli. Najdete na něm opakující se refrény, které konturují zpravidla jednoduchý příběh, který je ale neustále zpochybňován a shazován. Pořád je vám připomínáno, že čtete knihu, konstrukt své autorky. Že vy jste její oběť.

Výsledek posunul celou polskou literární scénu na nový začátek, její kolegové a kolegyně literáti už mohou jen vylepšovat, s čím přišla ona. Ona je Einsteinem polské literatury. Tady se sluší podotknout, že do češtiny ji famózním způsobem (který se občas někdo trapně snaží zpochybnit) překládá Bára Gregorová.

Masłowské zmiňovaný debut ani její divadelní texty nejdou sice po formální stránce tak daleko jako Královnina šavle, nicméně před zhlédnutím filmové adaptace Červené a bílé se mi do vědomí zavrtávala zvědavá otázka: Jak na to tvůrci šli? Jak z nálady a jazyka, který se neformuje ve škole, ale ve stoce a básnickém mozku zároveň, vystavět plnohodnotný snímek?

Jak? Formální výbuch nahradil formální výbuch jiného druhu. Jazyk byl nahrazen obrazem. Literatura filmem. Přičemž hrdinové, prostředí i dějová linka (ne moc důležitá a i tady často schválně bombardovaná) zůstavají podobné. Silný, jak se hlavní postava jmenuje, je stále tím prostředkem výpovědi ztracené generace, co chodí v teplákách a do posilovny a klubů, ženy okolo jsou stejně jako on ztracené někde mezi amfetaminem a televizí. A kolem zuří jakási neuchopitelná polsko-ruská válka. Přičemž i tady vám režisér Xawery Żuławski občas připomene, že sledujete jen film.

Výsledkem budiž velký zažitek a pro mě vyvrcholení uherskohradišťské soboty. Ale dere se ve mně na světlo ještě jedna otázka. Kam až by musely jít filmové výrazové prostředky, kdyby se někdo rozhodl zfilmovat Královninu šavli? Taky jsem zatím nikde nenašel, že by se k tomu někdo chystal...

Divoká devadesátá - 21. 7. 2010

Chci si letos v Hradišti prožít cyklus Divoká devadesátá. I proto, že jsou pro mě pořád dost neuchopitelná. Osmdesátky si vizualizujete snadno. Přepálený tuk v Koruně na Václavském náměstí, klávesy Michala Davida, nevěsty topící se v krajkách. S nulkama taky nejsou žádné štráchy – na Václaváku černoši, co lákají do luxusních bordelů, skřehotavý hlas finalistů superstárů, nevěstky v naleštěných mercedesech. Ale co se to stalo mezi tím?

Co? Třeba mé dospívání. Pamatuju si na dva zásadní české filmy, které mě jeho ranou fází provázely. Byly totiž nahrané na jedné videokazetě, co se věčně válela na v porevoluční euforii zakoupeném videorekordéru Sony. Michálkova Amerika a Svěrákův Akumulátor I. Dodnes se na ně nemůžu podívat bez jakoukoliv soudnost zakrývající nostalgie. Pořád občas hraju košíkovou, poslouchám Lucii a čtu Kafku po michálkovském vzoru. A taky nemám televizi, toužím trávit dovolenou v Tatrách a snažím se proniknout do všech těch biotronických nesmyslů po vzoru svěrákovském. A bez obalu přiznávám, že si občas vzpomenu i na scénu, kdy polonahá Edita Brychta vytahuje mladému Formanovi opasek z kalhot. Ach, to dospívání!

Na obou filmech je ale vidět i jeden rys devadesátek. Ta svoboda myšlenky, že jde dělat všechno – aspoň tak to na mě dnes působí. Pojmout s výtvarnou odvahou obrovské kulisy americké továrny, otočit hlemýžďům růžky za projíždějícím autem, natočit s televizními penězi film o tom, jak koukání na televizi škodí lidem. Filmaři tenkrát vyšli z díry totality na čerstvý vzduch a ještě nedohlédli mantinely, které s sebou přinesla nová doba. Utrhli se z řetězu u boudy a netušili, že má zahrada plot. Tahle nevědomost byla těmhle filmům ku prospěchu. Byť třeba firma, která Svěrákovi platila nákladné triky na Akumulátorovi I, nakonec zkrachovala.

Proto všechno už teď balím, aby ze mě v pátek večer byl naturalizovaný občan Slovácka. Poprvé totiž uvidím Akumulátora I na velkém plátně a ne na rozvrzaném videu. Snad se těch hlemýžďů z divokých devadesátých neleknu.

Všechna práva vyhrazena / © 2010 Asociace českých filmových klubů / realizace nextWEB / admin

 

Fotogalerie

Vyhledat na webu

  »

Ohlasy osobností

Přečtěte si, co říkají o 36. Letní filmové škole světové filmové osobnosti zde.

Zprávy z LFŠ na ČT

Znělka festivalu



Facebook